Psal se rok 2014, kdy jsem objevil značku Spartan race. V následujícím roce jsme utvořili rodinný tým, s kterým jsem se účastnil svého prvního závodu, tehdy to byl Sprint v Liberci, získal svou první medaili a především neuvěřitelné zážitky. Po nešťastném úrazu, kdy jsem si při fotbale přetrhl postranní křížový vaz, však byla moje loňská sezóna skončena. Na začátku letošního roku jsem si se svými novými parťáky dal jasný cíl získat Trifectu, tedy absolvovat v jednom kalendářním roce všechny tři úrovně závodu nejkratší Sprint, Super a nejtěžší Beast. U piva je však člověk vždy silný a plány se plánují jednoduše a téměř samy. První Sprint v maďarském Visegrádu, další pak v Praze, následoval Super v Koutech nad Desnou a Sprint v Košicích. Poslední závod sezóny se konal v sobotu v rodném Liberci a měl dovršit sbírku a doplnit poslední díl skládanky. Z původního složení týmu zbyl jen David. A jak to nakonec dopadlo?
Po závodech v Koutech jsem o Spartan race nechtěl nějakou dobu ani slyšet, sáhl jsem si na dno. Jenže po dvou dnech únava ustoupila a já jsem získal opět ztracenou víru. Začal jsem znovu věřit, věřit, že zvládnu i tu největší výzvu. Spolu s Davidem jsme se vzájemně povzbuzovali, diskutovali o trénincích a byli natěšeni na ten největší závod. Našel jsem si osobního trenéra, zintenzivnil svůj trénink, změnil jídelníček a zhubnul o více jak 12 kg. Nechtěl jsem nic podcenit, věděl jsem, že mě čeká peklo. Termín závodu se blížil a s ním se zvyšovala i nervosita. Tuto sobotu jsme stáli na startu, připraveni a odhodláni.
Dýmovnice vhozená do prostoru startu, hlasité odpočítávání a následné ukrajování prvních metrů závodu. Úvod závodu byl stejný jako vloni, pravá zatáčka do kopce, gumy, seběh dolů a první bahno. Dostáváme se do lesa, po cca jednom kilometru se ocitáme na břehu rybníka Tajchmile. Voda v rybníku bývá v říjnu už docela studená, o čemž se záhy přesvědčujeme na vlastní kůži. Na druhém břehu nás čeká Memory test, zapamatovat si šestimístný kód a zase hup do vody. Po vodě krátký odpočinek a pak zase poklusem do kopce. 
Tepovka na Davidových hodinkách ukazuje 191, musíme zpomalit. Následuje snadné Áčko a po ní obtížnější šplh, naštěstí je překážka na začátku závodu a tak máme dostatek sil se udržet na mokrém laně. Poté přichází divácky velmi oblíbené bahno pod ostnatým drátem, není nad to dívat se, jak se závodníci plazí v bahně a přitom na ně ještě stříká voda z hasičské hadice. Nošení dřevěného špalku a neoblíbené kolíky. Překážka, na které často shořím a která je velmi nepříjemná. Naštěstí se nám ji daří zdárně překonat i přes zabahněné boty a kolíky.
Vracíme se zpátky do areálu, kde nás čeká kláda a nešťastný oštěp, sice trefím panáka, ale oštěp vypadává a tak mě čeká prvních 30 burpees. Po zahřátí máme před sebou další nepříjemnou překážku Multiring bar. Dosud jsem tuhle překážku nikdy nedal a tak jsem skákal na tyč s jistou obavou. Jenže poměrně snadno se mi ji podařilo přeručkovat, pak se zhoupl na první kruh, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, zazvoním na zvonek a nakonec skáču dolů s vítězným pokřikem. Myslím, že mě slyšeli až v nedalekém Jablonci. David bohužel na jednom z posledních kruhů padá a následuje trest. Po chvilce zdržení obíháme startovní bránu, abychom se dostali k Hercules kladce, kde zvedáme pytle. Váha pytlů mi však přišla lehčí než v Koutech, možná jsem však jen lépe natrénoval:-), pak následovalo opět bahýnko a ostnatý drát. Vybíháme krátký kopeček, abychom vzápětí seběhli opět dolů, kde na nás čeká Bucket brigade. Vyhrnout rukávy, naplnit kýbl štěrkem, pěkně až po okraj a hurá do kopce. Tuhle překážku nemám rád, vždy mě z ní bolí záda, tentokrát se mi to však zdá snadnější než jindy, i když záda cítím velmi. Máme odškrtnutou další překážku a běžíme dál. Nohy zatím slouží a dokonce ani mé koleno zatím nevypovídá službu, i přestože už máme za sebou kolem 7 km. Po krátkém běhu se dostáváme k téčkovému Monkey baru, které jsem na jiných závodech dlouho neviděl, ale tady v Liberci je to zřejmě tradiční překážka. Cítím se silný a tak skáču na první chyt sebevědomě, dostanu se až na předposlední, chybí už jen jeden, ale ruka se mi sklouzla a já padám. Dalších 30 angličáků. David překonává snadno, čeká až docvičím a vybíháme dál. Zatím stále běžíme, daří se nám a časově jsme na tom velmi dobře. Trasa nás dovedla pod dálnici, nízkým tunelem probíháme na druhou stranu, ocitáme se mezi zahradami a malými domky. Následuje poměrně dlouhý běh směr Ještěd, prudké stoupání však pociťuju v kolenou. Levé koleno se bohužel ozývá v tu nejméně vhodnou dobu.
Až dosud jsme převážně běželi, teď se z nás stali spíše turisté. Po několika kilometrech nás v lese čeká síť napnutá mezi stromy, prý se ocitáme v polovině trati, což je povzbudivé, naštěstí nevíme co nás čeká. Vyjdeme z lesa a ocitáme se na Pláních, u restaurace nás čeká přenášení dřevěného špalku, 5 angličáků a zase zpátky přenést špalek na původní místo. Po rovince můžu běžet, ale rovinku aby na Ještědu člověk pohledal. Následuje další kopec a před námi tricepsový bar, kde se vytvořila malá fronta, zdoláváme poměrně snadno a tak máme možnost z vrcholu ještědského hřebene zahledět se do krajiny. Pohled je to vskutku příjemný, jenže nechat se ukonejšit romantickým výhledem by bylo chybou. Z vrcholů bývá vždy jen jedna cesta a to dolů. Koleno se bohužel ozývá při každém kroku, dolů tedy běžet rozhodně nemůžu. David má s sebou nějaké vyprošťováky, doplňujeme tedy energii a postupně scházíme černou sjezdovkou dolů, abychom se ocitli v prostoru skokanského areálu. Další překážkou totiž je vystoupat po schodech bubnu skokanského můstku. Schodů je nepočítaně, ale když se člověk nedívá nahoru, tak to docela utíká, sice pomalu, ale utíká. A protože schody jsou velká zábava, dáme si je ještě jednou, tentokráte však směrem dolů.
Bohužel mé koleno už v tu chvíli tento pohyb není schopno akceptovat, proto scházím dolů spíše jako invalida než jako Spartan. Po této nepříjemné překážce se však dostáváme k branám samotného pekla. Jen pár kroků od můstku se totiž ocitáme před nejobtížnějším úkolem. Sandbag aneb pytle na sjezdovce. Ještě než se vydáme na 800 metrů dlouhou pouť s 30 kilovým pytlem na zádech zamířím k blízké sanitce, v rychlosti prozradím své trable, dostávám dva Brufeny a hořčík. Nevím zda to pomohlo, ale v každém případě beru těžký pytel na záda a ukrajuju metr po metru a koleno nekoleno kráčím směrem vzhůru. Sjezdovka je plná závodníků, cestou nahoru potkávám mnoho sedících, odpočívajících na dlouhé pouti. Míjím je a ačkoliv jsem o něco pomalejší než David, dostávám se na vrchol, kde shazuji písečnou zátěž a na chvíli odpočívám i já. Cesta dolů je však snad ještě těžší než nahoru, navíc na prudkém svahu to pěkně klouže. Padám a se mnou i pytel, nechtíc se mi přitom podařilo vysypat i kousek písku z děravého pytle. Po hodině snažení se dostávám i já dolů a pak dlouhé minuty regeneruji. Následuje další Brufen, koleno dostalo zabrat. V rukách místních mediků se však neocitám jen já, závod je náročný a tak doktoři mají o práci postaráno. Po chvíli oddychu se odhodláváme zdolat i zbytek závodu. Z jedné sjezdovky se brzy ocitáme na druhé sjezdovce na jejímž konci nás čeká Ballance čili kladina. Překonávám i tuto překážku a čekám na Davida, který bohužel padá a na svůj vrub si připsal další angličáky. Hodinky ukazují, že jsme již 6 hodin na trati, čeká nás už „jen“ pár kilometrů do cíle, odsud se nám to zdá jako pořád strašlivě daleko.
Další úseky trati střídavě běžíme a jdeme. Neočekávaná překážka další šplh, sice už bez vody, ale pořád je to 6 metrů vysoko a síly člověk sbírá už jen velmi obtížně. Zdoláváme a míříme na silnici, občerstvovačka nechutnou chlorovanou vodou a už směřujeme zpátky k dálnici. Opět se skláníme a procházíme tunelem na druhou stranu. Cestou vzhůru potkávám své neunavitelné děti a sestru Ráďu, kteří nás přišli povzbudit. A protože se blížíme k cíli, je třeba z nás vyždímat i ty poslední zbytky sil co nám ještě zbyly. Dvoumetrová stěna je ještě snadnou překážkou, následující překážka nás však dostala do kolen. Čeká nás další sandbag, kolem pobíhající Hugo a Bertík nás chtějí povzbudit a tak v dobré míře jmenují poměrně dlouhý seznam zbývajících překážek. No potěš, říkám si. Mám pocit, že už neujdu ani krok. Těžké břemeno nejsem téměř schopen zvednout, nakonec se mi to podaří a krok po kroku se blížím ke konci téhle zatraceně nepříjemné a obtížné překážky. Kdo čekal, že tento závod bude procházka růžovou zahradou šeredně se spletl, organizátoři nám nedali nic zadarmo, obtížnost některých překážek a náročnost trati nám dává pěkně zabrat. Po 300 metrech jsem došel s pytlem do cíle této překážky, sedám na zem vedle stejně unaveného Davida a koukáme tupě kolem sebe. Vyžebráme si každý něco hroznového cukru a posíleni zvedáme svá unavená těla a kráčíme k dalšímu dobrodružství.
Dostáváme se k vodnímu příkopu, po kterém následuje Slip wall, nakloněná zeď, po které se snažíte vylézt nahoru pomocí lana. Blízkost vody dává tušit, že celá zeď je mokrá a bahnitá, ale i přesto se nám poměrně snadno podaří vylézt nahoru, ruce naštěstí slouží pořád dobře a nějaká síla v nich zůstala. Další voda tentokráte Dunk wall, kterou musíte podlézt, takže nadechnout, ponořit se do vody a pak zase vynořit, lehké, i když samozřejmě nepříjemné. Vylézt po rozmáčeném břehu je však náročnější než překážka samotná. Utírám ruce do trávy, Hugo a Bertík běhají mezi námi a nabízejí nám další suchou trávu, dobře vědí proč. Před námi je totiž áčkový Monkey bar, naposledy tedy utřít ruce, soustředit se, sebrat poslední zbytky sil a šup na první hrazdu. Tuhle překážku mám docela rád, jen jednou jsme ji nedal a to v Košicích, neboť lilo jako z konve a já i hrazdy byly zcela mokré. Tady se mi však opět daří a na poslední hrazdě si opět z plna hrdla zakřičím radostí a úlevou. 
I David tuto překážku lehce zvládá, koukneme na sebe a vydáme se poklusem k Memory testu. Pro svůj kód SEVZ8D jsem měl mnemotechnickou pomůcku „Severočeské závody 8 debilů“ volunteer mě chtěl pustit už po vyřčení této pomůcky, já mu však přeříkal raději celý kód správně. Můj parťák svůj kód taky nezapomněl a tak oba utíkáme do cíle, který je na dohled. Před vítězným skokem pře hořící vatru nás čeká 3,5 metrů vysoká zeď. David mi pomáhá, vylézám nahoru a pomalu skáču dolů. Mému parťákovi mezitím pomohl jiný závodník, a tak i on brzy skáče vedle mě. Už jen poslední krok, resp. skok, přeskočit společně oheň a jsme v cíli.
Celou trasu 28 km jsme zvládli za 7hod 21 minut. Za chvíli se nám na krku houpe zelená medaile, v ruce pak tričko se zeleným emblémem, sušenka Lina, nealko Staropramen a banán, tradiční ceny po doběhu. Objetí s blízkými bylo tentokráte emotivnější než kdy jindy. Pro mě osobně to byl nejtěžší závod v životě, vydal jsem se z posledních sil. Začíná mi docházet čeho jsme dosáhli, emoce jsou nahromaděny a musí ven, cítím slzy na tvářích, nemůžu uvěřit, že se mi povedlo závod dokončit. Proběhl mi před očima poslední rok, příprava, trénink, pak přišlo zranění, dlouhá rehabilitace a pak opět trénink, první závod, následovaly další závody a intenzivnější příprava na Beast.
Spartan race je těžký závod, proč ho vlastně lidé pravidelně absolvují neumím přesně vysvětlit. Mottem závodu je věta „Pochopíš až v cíli“ a já se vždy po doběhu ptám sám sebe proč? Proč? Protože tu je, protože je to výzva, chlapská výzva, která nás dělá silnějšími nejen fyzicky, ale především psychicky, mentálně. Mám silný pocit, že pokud zvládnu tohle, zvládnu všechno na světě. Vím, že je důležité poznat hranice svých možností, vím, že je možnost se vždy zlepšit a to v čemkoliv. Spartan race mě naučil větší zodpovědnosti, pokoře, nabídl mi sebepoznání, připravil mi však také velká utrpení, na která jsem se ale připravil. Ještě pár hodin po závodě jsem si byl jist, že tohle byl můj poslední Beast, protože jsem dosáhl svého cíle. Jenže poté mi došlo, že na celém tom závodění je krásná především ta cesta, která vedla k cíli, tréninky a odříkání. Samotný závod je už velká zábava, která sice stojí mnoho sil, ale člověk si to musí užít. Já měl to štěstí, že v letošním roce jsem měl možnost běhat se svým kamarádem Davidem, který mi často velmi pomohl, a s kterým to závodění bylo radostí a požitkem. Díky Davide.
P.S. poděkování patří též mé drahé polovičce, která fandila a stála vždy při mně. Díky Markétko