17.listopad 1989 viděno očima 17-letého studenta

vlajka
17.listopad 1989 viděno očima 17-letého studenta

Je to přesně 17 let, pracoval jsem v té době na jednom internetovém serveru a sepsal tenhle text k desátému výročí listopadových událostí roku 1989. Je to vlastně sled událostí těch dní, tak jak jsem si je pamatoval. V listopadu 1989 mi bylo 17 let, navštěvoval střední školu a byl u toho, když se měnil svět. Nadšení, emoce, iluze, obrovská energie čišela téměř z každého.

Tehdejší atmosféra ve společnosti byla nabíjející, neuvěřitelně pozitivní, ačkoliv strach, že se ta změna nemusí povést byl v každém z nás, snažili jsme si ho nepřipouštět. Společnost byla jednotná, měli jsme společného nepřítele a proti tomu vystupovali. Měnilo se nejen Československo, ale celý svět.

Takže jak to tenkrát bylo?
17.11.1989

Právě jdeme ze školy, couráme se městem a  rozhodujeme se co budeme dnes dělat a jestli z široké nabídky libereckých kulturních zařízení vybereme hospodu nebo diskotéku. Vyhrálo to, jako téměř vždy, restaurační zařízení. Chladivý zrzavý mok byl pro nás v tu chvíli atraktivnější než podivně svíjící se těla na tanečním parketě.

V restauraci U Černého koně měly na čepu Velkopopovického kozla, každý z nás urazil poctivý tři kozlíky, zaplatil 13 korun a šlo se domů. Večer doma jsem usedl ke svému oblíbenému televiznímu pořadu Televizním novinám, abych se dověděl, jakých skvělých výsledků naše hospodářství dosáhlo, kolik tun oceli vyrobili soudruzi v Třineckých železárnách, který soudruh dostal jaké vyznamenání, a že ve Vimperku otevřeli novou samoobsluhu, která byla postavena v rámci akce Zet. Pravě hlásí, že na Národní třídě v Praze byla zase nějaká nepovolená demonstrace (kolikátá už letos), která prý byla řízená ze Západu. Účastnily se jí především protistátní živly, který chtěly rušit veřejný pořádek a vykřikovaly protistátní hesla. Ach, jó, říkám si, to zase dostali na budku.
Končí zprávy a já jdu spát. Ještě než usnu, tak se ke mně přitočí táta a povídá, že měl dneska na nějaký konferenci projev Jakeš, a že to byla děsná sranda. Škoda, že jsem to neviděl, to bych se zase nasmál, v duchu ho vidím, jak říká to svoje … „žádnej z nás, žádnej z nás… nemá takový prachy….“.

 
20.11.1989

Ve škole je nezvykle rušno, sedíme v lavicích a profesor nikde. Přišel až s půlhodinovým zpožděním a vysvětlením, že byl u pana ředitele. Hmm, tak tady se skutečně něco děje.  Po nějaké době slyšíme šílený povyk a řev pod okny. Jako jeden muž vstane celá třída a hrne se k oknu. Překvapení a údiv, pod okny školy se tísnil několika tisícový dav studentů, kteří měli v rukou státní vlajky. To je síla říkám si, to je fakt síla. Přece tu ale nebudeme sedět, vždyť dav venku řve o stošest. Máme zrovna strojírenskou technologii, a přestože soudruh učitel Krušina byl k našemu záměru poměrně shovívavý, doporučil nám, že máme počkat až skončí hodina.

Zvonek zvoní a celá třída, kromě několika jedinců, běží ze školy. Jaké je však naše překvapení, když zjistíme, že ředitel školy soudruh Skopový, stojí před východem a jako dráb s klíčemi v ruce  hlídá strategický bod. Nechce nás pustit ven a pro jistotu zamyká hlavní dveře. Prohlašuje, že nás chce chránit (sakra před čím ?), a že se máme v klidu vrátit do svých tříd. Jenže síla davu zvědavých studentů je silnější než poslušnost řediteli. Je třeba jednat. Někdo navrhuje, že bychom to mohli zkusit přes záchodky v přízemí. Jeden po druhém lezeme malým vyklápěcím oknem, jsme konečně venku a připojujeme se ke studentům.
Nezvykle obrovský dav studentů  z libereckých středních škol za sebou nechává „strojárnu“ a míří směrem k Vysoké škole strojní a textilní. Náš dav se přidal k dalšímu zástupu studentů a v mense vysoké školy vytvořil hustou atmosféru. Začalo se diskutovat, na jedné straně rozhořčení studenti, odvážnější profesoři, na straně druhé režimu vždy poslušní profesoři a zástupci pořádkových sil. Z úst těch druhých jsme varováni, že by jakákoliv naše neposlušnost mohla mít pro nás nepříjemné důsledky, a že bychom se měli v klidu rozejít a vrátit do svých škol. Taková slova jsou však nechtěná a dav to dává svým pískáním najevo. Řečník v zeleném stejnokroji je vypískán.
Diskuse nepřinesla nic zásadního, výhrůžky a varování nic jiného. Celé shromáždění se rozpouští a dav se dal opět do pohybu. Tentokráte směřuje do centra města. Cestou potkáváme lidi na ulici, s některými se dáváme do řeči, někteří nás podporují, dokonce se přidávají, ale jsou i tací, kteří na nás pokřikují a nadávají do výtržníků budižkničemů. Pár starších spoluobčanů nás dokonce častují plivanci. Je to síla, fakt síla. Pokojný studentský průvod se vydal k další střední škole, ke gymnáziu. Cesta je však trochu komplikovanější, policie nás totiž celou cestu doprovází a těsně před školou na nás dokonce čekají policisté se psy. Někteří mají strach, obavu z toho co může přijít, ale uklidňujeme se, že takový atak si nemůžou dovolit. Nemají na nás. Uvědomuju si, že dav je jako jedno velké homogenní těleso, které čím je větší má větší vnitřní sílu a sebevědomí. Nezlomí nás a strach nenaženou.

Vedle policejních psů vidíme místního redaktora Československé televize. Pokud nás točí ČST, tak možná budeme večer ve zprávách.
Před gymplem se dav zastavuje, zaznívají stejná hesla jako po celý den, která kritizují zásah policie na Národní, podněcující studentskou stávkovou pohotovost atd.. Odpoledne se shromáždění v poklidu rozchází.
Večer opět přilepeni před televizní obrazovkou, sledujeme celá rodina Televizní noviny. Vidím, že podobných demonstrací jako ta v Liberci bylo po celé republice více. To je dobré znamení. Zpravodajství však bylo tentokrát trochu jiné než obvykle, redaktoři navštívili střední a vysoké školy a dotazovali se studentů, dali prostor profesorům. Informovanost, na kterou nejsme zvyklí.

 

21.11.1989

Opět ve škole, ovšem neučíme se, probíhá tzv. kulatý stůl. První hodinu jsme měli mít  matematiku, na hodinu přijde soudruh učitel Trněný, ale místo látky probíráme aktuální dění, kterého jsme všichni plní, a které nás obklopuje ze všech stran. Překvapuje nás, že učitel s námi souhlasí, a drží nám palce. Kdyby prý byl student, určitě by šel s námi. Jako učitel však musí na oko držet basu s vedením školy, navíc je ženatý, má děti, a nechce se dostat do problémů. Odpoledne dostáváme do rukou letáky, které pak po městě roznášíme.

Večer se před radnicí koná první velká demonstrace, schází se tu okolo 50 tis lidí. Tolik lidí pohromadě jsem v životě neviděl. Ani na prvního máje. Později po demonstraci je na vysokoškolské koleji promítání událostí ze 17.11. na Národní třídě. Konečně vidíme, co se tam přesně stalo. Bylo to otřesné, nevěříme vlastním očím, scény jako z nějakého filmu. Studenti byli zbiti jako žito. Jsou to svině komunistický, myslíme si všichni, avšak už to říkáme i nahlas, …”jsou to svině komunistický !!”

Když v noci přijdu domů, jsem plný emocí a dojmů. Bavím s rodiči, jak se na to dívají oni. Ptám se, jestli to v šedesátém osmém bylo taky takové silné, emotivní a odvážné. Dlouze debatujeme a jdeme spát hodně pozdě.

 

24.11.1989

Je pátek, celý týden se na náměstí konají demonstrace, vystupují zde více či méně známí aktivisté, zástupci studentů, umělci z Prahy. Slyšíme, že se chystá generální stávka, a že celá republika je jednotná. Ani se nechce těm slovům věřit. Z masy kolem jde obrovská euforie.

Večer před divadlem F.X.Šaldy je opět plno lidí, každý chce dovnitř, tolik lidí divadlo nepamatuje. S kamarády máme to štěstí, že se dostáváme dovnitř. Usedáme na balkonu a posloucháme hlasy z pódia. Nejde o žádné divadelní představení, jak víme z televize žádné divadlo v Československu nehraje, ale jde o diskusní setkání s umělci. Mezi vystupujícími, kteří čtou různá prohlášení, stanoviska apod. jsou známé osobnosti jako Petr Nárožný, Jan Přeučil, Spirituál kvintet, Karel Zich, František Peterka a další. Všichni hltáme každé jejich slovíčko a co chvíli se ozývá dlouhý a spontánní potlesk. Pak přišel okamžik, kdy se na pódium dostal Petr Nárožný a sdělil nám, že UV KSČ v čele s generálním tajemníkem Milošem Jakešem dnes podal demisi!! Hurá, sláva, neuvěřitelné se stalo skutkem.  Divadlo nabité emocemi  téměř k prasknutí je  vzhůru nohama. Celé divadlo jásá, všichni se objímáme, brečíme štěstím, tleskáme, zpíváme hymnu. Při té nejkrásnější české písničce mi bušilo srdce jako o závod. Jsem dojatý. Hymna končí, všichni znovu tleskají a objímají se.

Tolik emocí v tak krátkém časovém úseku jsem za svůj krátký život ještě nezažil. Nádherný okamžik, dějinná událost a já mám tu možnost být u toho. Společenské zřízení do kterého jsem se narodil, a ve kterém jsem strávil  svůj dosavadní život, se hroutí.  To, co si nikdo nedokázal představit, se stalo skutečností. Jsem šťastný, možná nejšťastnější člověk na světě.

 

Napište váš názor

Komentář
Your Name*
Your Webpage